Psaní mi zachránilo život

Je načase si to přiznat. Psaní mě provází životem více jak dekádu a za tu dobu mi zachraňuje život prakticky každý den. 

Začalo to, když jsem byla dítě, nikdy jsem toho moc nenamluvila, ale vždycky jsem toho měla na mysli příliš, vždycky jsem toho měla příliš, co jsem chtěla říci. Avšak, nedostatek těch, kteří to chtěli slyšet. Toužila jsem po pozornosti, ne protože bych chtěla být slavná, ale protože jsem toužila po tom být slyšena, být vnímaná, nebýt se svými slovy opuštěna. 

Můj první blog jsem zakládala kolem 10 let a psala jsem ho jako deník, bláhově jsem ho i pojmenovala po sobě. Můj virtuální deník byl nudný a prázdný a měla jsem pocit, že přicházím o všechno to zajímavé, o co bych se mohla dělit. Vzhlížela jsem k těm, kteří měli témata, o kterých mluvili zapáleně, srozumitelně a zdánlivě lehce. Ty lidi, udělali spoustu práce, aby toho dosáhli a já ne, což je ten důvod proč mám dodnes pocit imposterství, když píšu. Nepracuju na svém stylu tak, jak bych měla, neplánuju své texty tak jako někteří jiní, a tak je to do jisté míry v pořádku. Člověk se má učit za pochodu, ne přemýšlet o psaní a nepsat. Nesmíme se bát začít.

"Člověk se nesmí bát být ve věcech špatný, když je začne dělat. Člověk by se měl jen bát toho, to vzdát, než v tom začne být dobrý."

Kolem 11. roku života, jsem potkala člověka, na kterého dodnes vzpomínám, i když jsem se k němu nechovala nejlépe. Každý den, kdy pochybuju o tom, jaká jsem a jaká bych měla být, tak si vzpomenu na to, že tenhle člověk dokázal být svůj a dokázal být opravdu dobrým a moudrým člověkem, i přes svůj věk. Tenhle člověk si četl Harry Pottera o přestávce, protože ho to bavilo a divil se mi, že mi to přijde divné, když jsem Harryho Pottera nikdy nečetla. O rok později, jsem si četla o přestávce taky, ne teda Harryho Pottera, k tomu jsem se dostala až po 21. narozeninách, ale jiné knihy, které mě začaly bavit. Začala jsem si do sešitu i při hodinách psát věci, které mě napadly, vymýšlela jsem vlastní beletrii. A pak jsem si zakládala další blogy a tam je přepisovala. Vždy hodně nápadů, ale ne dost vůle na to je dopsat. 

Dodnes jsem dopsala 2 knihy ze všech těch desítek nápadů, které mě jednoho dne přepadly do snění za bílého dne. Jedna z věcí, které bych si opravdu přála napravit, abych jich na stará kolena nelitovala.

O pár let později jsem se střetla poprvé s moderní poezií, někdo by řekl, že to žádná poezie není, že je to psáno volným veršem a ne vždy se rýmuje. Někdy je to báseň o jediné větě, ale i ta věta vám vžene slzy do očí, víte, co se básník snažil říct, protože jste si to zažili taky. Nejdřív jsem ji nepsala, jen pochopila, obdivovala a pak jsem jí propadla. Člověk, který mě k ní přivedl, mi bude nadosmrti inspirací. On i jeho staré básně. Ukázal mi ale i mnoho dalších - John Mark Green, Rupi Kaur, Atticus, Ian S. Thomas, Lang Leav. Dodnes mě jejich slova vynáší nad hladinu, když mám pocit, že se zas topím v depresích. 

Blogy, beletrie, poezie a školní noviny, do kterých jsem sice napsala jen 2 články, ale byla jsem i tak na ně patřičně hrdá.

A od letošního roku taky píšu journal, abych byla schopna "přeprogramovat" svou mysl, stát se tím, kým chci skutečně být a ne tím, kdo se nechává unášet negativy a životem jen proplouvá, až dokud mě jednoho dne najdou někde vyplavenou, možná už nežijící. 

Jsou dny, kdy nedokážu psát. V tyto dny, se sebou musím mít trpělivost. Jsou dny, kdy se nemohu zastavit. Vím, že musím, protože bych se jinak ani nenajedla. Nejvíc je však dnů, kdy mi psaní chybí. Kdy mám pocit, že jestli nezačnu psát, tak zešílím.

Zrovna dnes, je přesně takový den.

Nemám možnost od psaní utéct, protože se pro mě stále vrací. Tak jako naděje - cosi opeřeného v nás, co pěje píseň beze slov a stále zvedá hlas. 

Děkuji, že jste dočetli až sem.