Život zillenialky

Filmový festival Jeden svět - akce, které se mi doteď dařilo vyhýbat, letos jsem na ní skončila last-minute celkem náhodou. Zrovna na projekci Necítím nic. A tak pro vás mám jednu otázku.  Pro ty, kteří tento dokument neviděli - autor se v něm pozastavuje nad tím, proč jsou lidé dneska tak emočně otupělí a proč jen čumí do mobilu, jako kdyby to byl jejich celý život.  Následně během toho co objíždí svět ukazuje různé lidi, kteří se stali "mistry manipulátory s lidskými emocemi". Takže nám představí online trolla z USA, kterému chybí mimo práci společnost; ženu která vydělává na promování svého psa; online dominu, která si nechala tuto disciplínu patentovat; dívku, která je v Číně cvičena, aby jako streamerka vydělávala z donatů na své živobytí; Makedonskou lékařku, která si vydělá víc pomocí fakenews; muže z Ruska, který je placen vládou za to, aby tvořil patriotistický obsah na sociální sítě; Číňana, který se na online TikToku opíjí a opakovaně zvrací... a taky lidi, jejichž...

Světový den duševního zdraví je za mě pořádný důvod k oslavě. Dnešní doba není snadná, ale jakýkoliv den, kdy jsme rádi za to, že jsme... je důvod k oslavě. Kolem téma duševního zdraví tancuji (obrazně) už skoro 10 let. Největší posun mě v tomto ohledu potkal až za poslední rok a jsem za to celkem dost vděčná. Nicméně na něj pohlížím z pohledu laika a mnohdy i ty od kterých přejímám informace tak jsou laici. Ano, jsem tímhle taky vinna.  Jeden z nejužitečnějších zdrojů informací pro mě v tomto ohledu byla Anna Akana . Pro ty co neznají - je to komička, zpěvačka, spisovatelka, no prostě povolání bavič a na terapii chodí již řadu let (nejspíše od doby co jí zemřela sestra), taky ráda se vzdělává a platila si kouče na randění, což ji taky přivedlo ke spoustě sebereflexe. Její hlavní výhoda je to, že dokáže předat informaci věcně, relativně stručně a mnohdy i zábavnou formou , taky doporučuje knihy na základě toho, jak jí osobně přečtení ovlivnilo.  Nicméně mimo ní, upřednostňuji...

Když jsem byla dítě, neměla jsem tu výsadu vybrat si, co budu nosit. Bývaly časy, kdy mi to nevadilo, ale pak přišly časy, kdy jsem díky tomu trpěla doma i ve škole; doma jsem postrádala pocit autonomie - pocit, že si mohu vybrat podle sebe a ve škole jsem za to schytávala posměch. Není to sice taková tragédie z pohledu dospělého, ale dokud jste malí lidé, tak vám to připadá jako ta největší tragédie jakou si dokážete představit. Dostávat ponížení za něco, nad čím nemáte absolutně žádnou kontrolu. A výsledek? Mít možnost mít v šatníku jen to, co v něm chci mít, a nosit to, co se mi líbí, mi připadá jako priviliégium. Budovat si svůj vlastní šatník je pro mě otázka sebeúcty a jsem patřičně vděčná za to, že v dospělosti už můžu. Hledat svůj vlastní styl mi dávalo zabrat a pořád si v tomto ohledu nejsem zcela jistá.  Chtěla jsem předat pár tipů, kdo pro ty, co by v tomto ohledu taky potřebovali trochu navést. Vaše nejlepší barvy Podle tónu vaší pleti, zbarvení vašich vlasů a očí lze z...

Je načase si to přiznat. Psaní mě provází životem více jak dekádu a za tu dobu mi zachraňuje život prakticky každý den.  Začalo to, když jsem byla dítě, nikdy jsem toho moc nenamluvila, ale vždycky jsem toho měla na mysli příliš, vždycky jsem toho měla příliš, co jsem chtěla říci. Avšak, nedostatek těch, kteří to chtěli slyšet. Toužila jsem po pozornosti, ne protože bych chtěla být slavná, ale protože jsem toužila po tom být slyšena, být vnímaná, nebýt se svými slovy opuštěna.  Můj první blog jsem zakládala kolem 10 let a psala jsem ho jako deník, bláhově jsem ho i pojmenovala po sobě. Můj virtuální deník byl nudný a prázdný a měla jsem pocit, že přicházím o všechno to zajímavé, o co bych se mohla dělit. Vzhlížela jsem k těm, kteří měli témata, o kterých mluvili zapáleně, srozumitelně a zdánlivě lehce. Ty lidi, udělali spoustu práce, aby toho dosáhli a já ne, což je ten důvod proč mám dodnes pocit imposterství, když píšu. Nepracuju na svém stylu tak, jak bych měla, neplánuju s...